Den první – sobota 20. 4. 2013

Tak konečně nastal ten den. Toskánsko, pro fotografy země zaslíbená. Je sice už konec dubna, zima ale byla vleklá a trochu toho tepla a slunce v Itálii si moc rádi užijeme. Těšili jsme se dlouho, dlouho také připravovali. Takovou fotoexpedici je totiž třeba dobře naplánovat, vytipovat lokace a načrtnout si harmonogram, ať čas strávený na místě co nejlépe využijeme.

Vyrážíme ráno za svítání z Břeclavi. Čtyři kluci, Martin Bezděk, kterému nikdo neřekne jinak než Bezďa, Dušan Koliba, Antonín Průdek a já, Vlastimil Vojáček. První výprava čerstvě založeného fotoklubu může začít.

Cesta po rakouských a italských dálnicích probíhala bez problémů. A tím pádem také bez nějakých zajímavých příhod. Jízda, muzika v autě, přestávky, svačinky z domu.

Těsně před cílem, v okolí Torrita di Siena, poprvé kvůli focení zastavujeme. Už zde jsme z místní krajiny nadšeni.

V šest večer přijíždíme do městečka San Quirico d’Orca, srdce Toskánské krajiny. Obhlížíme okolí. Nacházíme výhled na statek Belveder a kapli Cappella di Vitaleta, objekty, které hodláme v nejbližších dnech fotit. Světlo tento večer nepřálo úplně podle našich představ, to ale moc nevadí, focení bylo stejně naplánováno na ráno dalšího dne.

Večer nacházíme místo na spaní. Malý sad u silnice. Přes pole máme výhled na Belveder. V noci nás přijeli “zkontrolovat” karabiniéři, tedy italská policie. Naštěstí z toho nebyl žádný problém, okoukli auto odstavené u silnice a u něj spícího Tondu a Dušana. Já s Bezďou jsme spali pod širákem v sadu a tak jsme spatřeni nebyli. Dialog v polospánku stačil: “Turist, foto!” “It’s ok, It’s ok!” odvětila policie a odjela. Spaní jsme tedy měli povolené od policejního orgánu, super.

Den druhý – neděle 21. 4. 2013

Ráno musíme vstávat před svítáním, abychom stihli východ slunce. Takže v pět hodin šup ze spacáku a pak pěší přesun na lokace. Dušan zůstal u silnice nad Belvederem. Společnost mu pak dělala výprava asi dvaceti fotografů. Jednalo se o účastníky (trochu většího) workshopu, které budeme v následujících dnech pravidelně potkávat. Zbytek z nás hledal vhodné místo o něco níže. Chvilku to trvalo, neznaje místní prostředí jsme museli projít dvorem jakési restaurace a pak se prodírat křovím či prolézat dírou v plotě. První setkání s Toskánskem bylo typické – všude morko od rosy a tak těžká mazlavá jílovitá půda udělala s našimi botami a kalhotami svoje. Nakonec jsme našli celkem pěkné místo. Až doma jsem zjistil, že kousek odtud, za statkem který se pod námi nacházel, byl ještě lepší výhled na Belveder, místo kam jsme původně měli namířeno. Takhle se nám aspoň naskytl o něco méně okoukaný pohled na tento klasický toskánský objekt.

Ráno to bylo kouzelné, přesně jak jsem si představoval. Jasno, sem tam nějaký mráček, v údolích se válela mlha. Fotilo se více než dvě hodiny.

Po focení jsme se vrátili na místo našeho spaní. Udělali první snídani a hlavně začali sušit mokré věci. Pofukoval mírný vítr a pokud zasvítilo slunce, tak už zde mělo docela sílu, takže věci uschly celkem rychle.

Unaveni po včerejší cestě, brzkém ranním vstávání a dlouhém focení jsme odložili návštěvu nedalekého San Quirico d’Orca na odpoledne. Auto jsme nechali na místě, pěšky je to do města sotva pět minut.

Město je malebné, jak jinak v Toskánsku. V centru je plno starých úzkých uliček a kamenných domů, takže naše foťáky nezůstaly v klidu. Prohlédli jsme si i místní park s jakousi zříceninou, začutali fotbálek s nalezeným kopačákem, pohodička. Pak se zatáhlo a začalo i trochu poprchávat. 

Odpoledne jsme se pak autem vydali ke známému cypřišovému háji, který se nachází nedaleko. Celkem rychlé focení a pak jsme spěchali zachytit poslední paprsky světla u klikaté cesty vedoucí k městečku Monticchiello di Pienza. Po tomto večerním focení jsme si nemohli nechat ujít příležitost tuhle klikatou cestu projet. Auto jsme měli hodně naložené, čtyři chlapi v něm, kufr plný, zadek skoro na zemi. Takže náš Fiat dostal u tohoto pokusu o “závod do vrchu” celkem zabrat. Naštěstí je to dříč a tak se ve své domovině snad nezahanbil. A autentický přepis této jízdy z deníku, pro zasmání: “Dušan se převelice snaží fotit na dlouhou expozici z  ruky. sklidil výsměch všech. Vlasťa má hlad.”

Večer jsme se rozhodovali, kde budeme spát. Už byla tma a hledání vhodného místa by bylo těžší. Rozhodli jsme se vrátit na “naše” místo nad Belvederem s tím, že ráno budeme fotit východ slunce u nedaleké kapličky Cappella di Vitaleta.

Vzhledem k tomu, že skoro celý den přecházely přeháňky a ani večer nebylo moc jasno, rozhodli jsme se tentokrát postavit stany. A udělali jsme dobře, tak jako přes den i v noci občas sprchlo. Byl to sice jen takový “zahradní” deštík, ale přeci jen je při dešti ve stanu pohodlněji.

 Den třetí – pondělí 22. 4. 2013

Když v pět hodin proběhla porada ze stanu do stanu: “Hoši?” “No?” “Poprchá, je furt zataženo… posunem budík o půl hoďky? Uvidíme pak?” “Jooo!”. Takže ranní focení nevypadalo úplně nadějně. Poté nám však bylo štěstí nakloněno. Mraky se protrhaly a my mohli vyra zit na další focení. Poměrně dramatické ranní červánky nabídly pěknou scenérii, takže opět spokojenost. Ještěže jsme z těch spacáků vylezli!

Dopoledne proběhl náš rituál, vaření vydatné snídaně a zázvorového čaje. Tonda se pak postaral o, pro nás, nejvtipnější historku. Odskočil si s rýčkem (jsme slušní trempové, žejo) na onu stranu do lesíka. Zapomněl však toaletní papír. Jakožto kronikář výpravy měl u sebe naštěstí deníček… a jakožto poctivý kronikář tuto příhodu poctivě ještě na místě zapsal a omluvil se za “pár vytržených stránek”.

Před obědem jsme ještě stihli projít a nafotit okolí statku s pěknou cypřišovou alejí, který se nacházel na protějším kopečku.

Protože se to pravé foceníčko odehrává zejména při rozbřesku nebo večer při západu, tak vlastně nemáme moc co dělat přes den. Prohlídky měst se dají zvládnout za chvíli, tak co s časem? Každý vzal na cestu jídlo a tak ho máme dohromady celkem dost. Kluky vaření venku na vzduchu evidentně bavilo, takže to byla naše oblíbená činnost a věnovali jsme jí podstatnou část dne, ať už se jednalo o snídaně, obědy či večeře. Ono se to nezdá, ale focení krajinek umí být dost náročné a únavné. Takže jsme chvil při vaření využili I k odpočinku a příjemnému poklábosení. Každopádně jsme v Toskánsku nezhubli, spíše naopak.

Odpoledne jsme vyrazili do Montalcina. Trochu větší, středověké město, které leží majestátně na kopci. Což tu ale není výjimka. Přihnal se však déšť, takže jsme se schovali do nejbližší pizzerie – fastfoodu. A I v tohle pošmourném počasí jsme si nemohli nechat ujít pizzu a pak hlavně místní zmrzlinu, ta je tu všude prostě výborná! Počasí se nakonec přeci jen umoudřilo, město jsme si prohlédli, ale při návratu nás čekalo nemilé překvapení. Paní policistka zuřivě zapisovala naši SPZ do elektronické mašinky. Zaparkovali jsme tam, kde jsme neměli, což jsme tak nějak věděli, ale na stejném místě stála další auta, tak jsme si řekli, no a co, Itálie přece… Naštěstí posunková hra na hloupé turisty vyšla, policistka jen mávla rukou a důrazně naznačila, že máme okamžitě zmizet.

Co se týče dopravy a dodržování předpisů v Itálii zejména v malých uličkách měst, tak vše probíhalo dle předpokladů. Blinkry zásadně nikdo nepoužívá, zato klaksony s gustem všichni a rádi, na křižovatce platí právo silnějšího, dravějšího, přestože se jednalo o přeci jen civilizovanější sever. A musím přiznat, že zejména s těmi blinkry a dravostí, jsme se hned po pár dnech celkem sžili. Snad nám to i šlo a parkování na zákazu budiž toho důkazem.

Pokusili jsme se údolí d’Orca trochu objet. Z Montalcina jsme vyrazili do kopců s tím, že se nám třeba při západu naskytne nějaký pěkný pohled na údolí a městečka v něm.

Vyrazili jsme směrem ke Castiglione d’orca. Ale vzhledem k počasí se hledání místa pro focení změnilo na hledání místa na spaní. Což nebylo kvůli kopcovitému a lesnatému prostředí zrovna lehké. Na pěknou opuštěnou pláň na vrcholku jsme narazili až těsně před dalším vetším městem, Castiglione. Původní záměr zde přespat jsme však k převládajícímu počasí, mlze a poloze docela vysoko záhy odpískali. Zkusili jsme sjet do Castiglione a až za městem, skoro po tmě jsme na slepo odbočili na štěrkovou cestu. Naštěstí nás čekal další starý a neudržovaný olivový sad. Slůvko neudržovaný je zde podstatné, tráva zde byla vysoká a hustá, po pár krocích jsme měli kalhoty mokré až po kolena. Tak tady to asi taky nepůjde. Byla však už v podstatě tma a tak jsme nouzově zkusili cestičku v sadu. Byla poměrně z kopce, s autem jsme nechtěli moc sjíždět dolů a představa spaní kousek pod autem, které jsme na této cestě zaparkovali, nás taky úplně nelákala. Nakonec vyhrála únava a riskli jsme to. Ruční brzda, zařadit rychlost, přední kola natočit do svahu a pod kola nanosit kameny. Dušan s Bezďou si vylosovali horní stan, hehe. Pak už jen večeře, prim tentokrát hrály sýry nakoupené ten den v Montalcinu, pochoutka.

Pokračování příště…