Den čtvrtý – úterý 23. 4. 2013

V noci nám nakonec nepršelo. Ráno bylo sice zataženo, ale v pět hodin pěkně budíček a vyrazili jsme zpět přes Castiglione nahoru do kopců. Východ slunce nás zastihl kousek nad městem. Počasí se totiž umoudřilo a nechalo nám mezi horizontem a oblačností úzký pruh, kde mohlo slunce aspoň na chvíli zasvítit. Fotili jsme uprostřed serpentin nad městem, auto odstavili na krajnici a tak jsme byli pro místní tak trochu atrakcí. Ti v tu chvíli jezdili kolem nás v hojném počtu, zřejmě do práce. Naštěstí jsme sklidili spíš chápavé úsměvy než výsměch, heh.

Ještě bylo poměrně brzo, takže jsme se rozhodli pokračovat dál do kopce a zachytit zbytek ranních paprsků z míst, která jsme viděli večer. Na vrcholku ale řídili dopravu lidé v reflexních vestách. Něco se asi stalo, říkali jsme si. Projeli jsme kolem nich a po několika stech metrech zastavili na místě s pěkným výhledem. V momentě se k nám tihle chlapíci přiřítili a slušně, avšak neoblomně, vysvětlovali, že tady stát nemůžeme. Pochopili jsme, že to jsou filmaři, dle přízvuku z Německa asi, a něco tu budou točit a my bychom jim lezli do záběru. Nechápali jsme, co by jim mohlo vadit na čtyřech exotech s foťáky, stativy a červeným Fiatem, ale podle rad jsme tedy sjeli kousek níž, k vesnici Poggio Rosa. Tady jsme si našli taky celkem pěkný výhled do kraje. I když popředí nebylo tak pěkné jako nahoře, škoda.

Na snídani jsme si našli odlehlejší mýtinu v lese. Rozdělali jsme i oheň na ohništi, které se tu nacházelo. Přišel i čas na trošku zábavy. V  soutěži o sekání dřeva prohrál Dušan, dle deníku tedy.

Jelikož bylo auto zaparkované trochu do kopce, tak jsem při odjezdu zapomněl a nevšiml si, že kousek před námi je zabetonované potrubí. Přímo mezi koly. Takže jsem na beton při rozjezdu najel a dosedl spodkem od motoru. Při obhlídce nebyli nalezeny žádné škody, nic neteklo, tak asi dobrý. Kluci však museli ukázat své svaly a předek auta nadzvednout. No jo, jenže diesel zas tak lehký není že. Takže jsem se toho musel chopit já, jak jinak hehe. Ve čtyřech jsme to už zvládli, auto z kopce popojelo dozadu a já bez problémů stačil naskočit a zabrzdit. Při druhém pokusu už jsem udělal parádní oblouček okolo, pro jistotu.

Sjeli jsme zpět do údolí a naplno užívali krásy Toskánska. Zelená pole, vlnky, statky a cypřišové aleje.

Po tomhle dopoledním focení jsme s radostí skočili do potůčku, mýdlo a ručníky s sebou. Mám rád tyhle momenty na cestách, člověk si uvědomí, jak málo toho opravdu potřebuje a o to víc si váži vymožeností co má doma.

Docházely nám zásoby pitné vody. Naštěstí byla v každé vesnici nějaká fontánka či kohoutek a po dotazu na místní jsme se I ujistili, že nápisy na nich znamenají, že je voda pitná.

Na oběd jsme se vrátili na naše oblíbené místo nad Belvederem. Pak jsme se s údolím d’Orca rozloučili. Vyrazili jsme na sever směrem k Ascianu.

Po cestě proběhlo několik zastávek na focení. Už jsme si zvykli, že zastavujeme co kilometr a fotíme místní scenerie. Poslední zastávka byla nejdelší. Ocitli jsme se v zelené krajině bez stromů, vedle cesty jezírko a nad ním na kopci stádo ovcí. Trochu mi to atmosférou připomnělo krajinu ve Skotsku, akorát tady bylo trochu tepleji. Kousek po silnici, za kopcem nás však čekalo překvapení. Tak tenhle výhled nám vyrazil dech. Krajina byla neskutečně zvlněná, plastická, sem tam skála, pod námi se kroutila silnice a v dálce Asciano. Věděli jsme, že tam už dnes nedojedeme.

Nakonec jsem se tam já s Dušanem přeci jen dostal. Jali jsme se nakoupit nějaké dobroty navečer, sýry, víno, pivko. Dneska si uděláme pěkný piknik, s výhledem a spaním, které neposkytne žádný hotel na světě. I když jsme ve městě trochu hledali, nějaká Italka nás nasměrovala na nejbližší supermarket, jinak bylo vše už zavřeno. Po nákupu jsme se vydali zpět za Tondou a Dušanem na vyhlídku.

Focení bylo vskutku luxusní. Krajina se měnila každou chvíli, získávala na plasticitě, tak jak se slunce blížilo k obzoru. Atmosféru dotvářeli dva retro oblečení Italové, kteří se po klikaté cestě proháněli s Fiatem 1500 sem a tam. Viděli nás fotit, takže se za námi zastavili a poprosili, zda bychom jim nějaké fotky jejich auta neposlali na mail. Žádný problém, s radostí.

Večer po focení se pak nesl ve znamení pochutin, které jsme předtím nakoupili. Příjemně ovíněni jsme klábosili dlouho do noci. Parádní piknik pod hvězdami.

Den pátý – středa 24. 4. 2013

Ráno jsem vstal jen já a Bezďa a šli jsme se podívat po okolí. Tonda s Dušanem probudit nešli… Procházka v tomhle místě určitě stála za to a přinesl jsem si z ní další množství fotek.

Po snídani jsme se sbalili a vyrazili směr San Gimignano. Známé město se spoustou věžiček a malých uliček. Po příjezdu do města jsme byli příjemně překvapeni klidem, který tu byl, žádní turisté a podobně. Ale taky nás město trochu zklamalo, nelišilo se nijak od ostatních městeček a vesnic. A kde jsou ty věže a věžičky? Když jsme přišli na jednu vyhlídku, nastalo rozuzlení. V dálce několika kilometrů nás upoutala povědomá scenérie. No jasně! Tamto je přece San Gimignano! Ale kde tedy jsme? Koukli jsme do mapy a zjistili, že my jsme dojeli do města jménem Castel San Gimignano. To nás tedy zmátlo. A pak, věřili jsme až příliš naší GPS. Tak tohle tedy nevyšlo. Ale na druhou stranu jsme si vyfotili San Gimignano hezky zdálky, tak jak jsme to znali z fotek a pohlednic.

Z časových důvodů odkládáme návštěvu stověžatého městečka “na neurčito”. Dnes máme totiž v plánu opustit zvlněnou toskánskou krajinu a dojet do večera k moři. Našim cílem je Grosseto a hlavně Le Rocchette. Bývalá pevnost na skále nad mořem.

Po příjezdu na místo zjišťujeme, že dneska asi na divoko spát nebudeme. Všude kolem cesty jsou buď ohraničené soukromé pozemky nebo kempy. Prostě letovisko. Do jednoho kempu nakonec zaplujeme. Je mimosezóna, takže je kemp méně než poloprázdný, spíš skoro prázdný. Ale jsme zpět v civilizaci. Sprchy a splachovací WC! A ten bazén… plán na ráno je jasný, zaplaveme si! Cena za kemp pro všechny dohromady, příjemných 36 euro.

Poté jdeme kousek na pláž k Le Rocchette. Fotíme až do západu slunce. Já jdu k pevnosti ještě kousek blíž. Abych se ale k výhledu na Le Rocchette dostal, musím lézt po skále. Evidentně nejsem sám, jdou na ní vidět cestičky, těch je ale několik, lidé chodí podle toho, jaký je zrovna příliv. Trochu nemotorně s batohem a stativem v ruce se chvíli motám, ale po slezení skály na mě vykoukne pěkná scenérie lámajících se příbojových vln s pevností v pozadí. A taky se tu nachází spousta rybářů všech věkových kategorií, proto ty cestičky. Zjišťuji, že rybáři jsou všude stejní. Spíš se tu jedná o společenskou událost, než o nějakou honbu za úlovkem. Rybáři se shlukují do skupinek a klábosí, rozdělávají ohně, než že by vyloženě chytali. Prostě večerní pohoda.

Po tmě se pak drápu po skále zpět. Vracím se do kempu, kluci už tam jsou a vaří večeři, pivko nachystané. Příjemný servis.

Den šestý – čtvrtek 25. 4. 2013

V šest ráno opět budíček. Vstanu ale zase opět jen já a Bezďa a jdeme fotit na pláž. Později ráno na snídani zkoušíme palačinky v mojí mini pánvičce. Palačinky jsou dobré, ale pánvička malá, takže to jde pomalu. Palačinka, která se zrovna udělala, se taky hned sní, udělali jsme tedy pořadník cheche, ať máme každý stejným dílem.

Po snídaní jsme nějak odpískali koupání v bazénu. Škoda, vypadal lákavě, ale přeci jen ještě nebylo tak teplo.

Po sbalení vyrazíme směr Livorno. Ještě po cestě v kempu zahlásí Tonda: “Vy jste umývali zadní okno?” “Co to meleš?”, podíváme se na sebe nechápavě. “No že je tak čisté a průhledné…” Otočíme se: „Ježiš, nechali jsme otevřený kufr!“ Nic naštěstí nevypadlo, radši ale zkontrolujeme cestu zpět až k místu, kde jsme měli stan.

Po výjezdu z kempu jsme zas pro změnu zjistili, že máme podhuštěné levé zadní kolo. Včera bylo ještě v pořádku, snad není píchlé. Nemůžeme ale jako naschvál najít benzínku. První na kterou narazíme je samoobslužná a s kompresorem, který na ní byl, si nějak nerozumíme. Celá akce skončí kolem ještě prázdnějším a deficitem 50 centů. Musíme jet tedy dál, v dalším městě při hledání jakékoliv benzínky samozřejmě trochu bloudíme. Zkusíme to tedy za městem. Tam nás čeká spása. Pneuservis a v něm starší pán, za pár drobných nám kolo dohustil, paráda.

Po třech dnech se také Bezďovi dobila baterka do foťáku. Zatímco my ostatní jsme vesele měnili baterie ve svých nabíječkách s frekvencí o mnoho kratší, Bezďa měl s nabíjením problémy. Nabíjení jsme řešili přes takzvanou „elektrárnu“. Jednalo se o důmyslnou, leč značně poruchovou soustavu rozbočovačů do autozásuvky a autonabíječek pro dané typy baterií. Výhodou byla samozřejmě soběstačnost. Nevýhodou byla zase nutnost dlouhých jízd autem. To však nešlo moc dohromady s našimi neustálými zastávkami na focení. Ve chvíli největší krize, kdy nám všem nabité baterky rapidně docházely, jsme tedy museli nechat motor stojícího auta běžet i několik hodin. Naštěstí byla spotřeba nafty velmi nízká.

Před Livornem se zastavujeme ještě u Kalafurnie. Jedná se o jakýsi zámeček na skále nad mořem. Spolu s příbojovými vlnami se jedná o pěknou, dramatickou scenerii. Jsme tu ale v poledne, takže světlo není z fotografického hlediska ideální. Celý den kvůli večernímu světlu tu ale strávit nechceme. Takže přeci jen něco nafotíme a pak vyrazíme přes Livorno do Pisy.

Fotky, kvůli kterým jsme sem přijeli, už jsme tedy měli nafocené. Teď nás čeká turistická část cesty. Po dnech strávených v toskánské krajině nás čeká trochu šok. Pisa je dle očekávání přeplněná turisty. Strávíme v centru sotva tři hodiny. Obejdeme si náměstí Piazza del Duomo, kde se nachází slavná šikmá věž, kvůli které tu všichni jsou. Tonda pak statečně sabotuje zvyk turistů opírání se o tuto věž.

Odpoledne pak vyrážíme směr Florencie. Do města však nevjíždíme, kousek před ním hledáme místo na spaní. To je ale trochu problém, krajina je už více zalidněná a tak je tu spousta statků a oplocených pozemků. Sjíždíme mimo hlavní cestu. V kopcích nad Florencií však taky nemáme moc štěstí, všude samá políčka a vinohrady. Na těchto cestičkách zjišťujeme, proč místní mají tak v oblibě malý terénní vůz Fiat Panda s pohonem na čtyři kola. Cesty jsou totiž dost často hodně prudké, úzké a celkem frekventované takhle v podvečer.

Nakonec najdeme aspoň jednu travnatou plochu pod stromy u cesty. Vjedeme na ni, ale v ten moment zjistíme, že je tam nějaká rodinka s velkým psem. Chvíli na sebe koukáme, zřejmě jsme jim přijeli na pozemek. Vypadají ale přívětivě, anglicky však moc neumí. Po chvíli posunkové řeči, našich pár italských slov a jejich pár anglických, zjistíme, že pozemek to není jejich, byli jen na procházce, ale že támhle kousek v domě bydlí majitel. Kluci se k domu tedy vydali a poprosili staršího pána o svolení přespat. Ten naštěstí problém nemá, jen musíme ráno po sobě uklidit, což je pro nás ale samozřejmost.

Byl to příjemný večer za svitu měsíce, trochu vínka a brnkání na ukulele. Unaveni jdeme spát.

Den sedmý – pátek 26. 4. 2013

Ráno vstaneme, moc nespěcháme, do Florencie to máme sotva deset kilometrů a po prohlídce města chceme už jen vyrazit domů. Takže si snídaňový rituál, náš poslední, řádně užíváme.

Ve Florencii jsou našimi hlavními cíli zejména Loggia dei Lanzi, proslulá otevřená hala s renesančními sochami, naproti se pak nachází nejslavnější socha na světě – socha Davida. Poté jsme se jali hledat galerii Ufizzi. Je to odměna hlavně pro Tondu, největšího zájemce o výtvarné umění mezi námi. Galerie plná soch a obrazů slavných malířů. Jestli je Florencie mekkou renesančního umění, pak je Ufizzi s obrazem Zrození Venuše od Botticelliho jejím epicentrem. Jak jsme očekávali, u galerie je několikahodinová fronta. Před odjezdem jsme přemýšleli o rezervaci vstupenek na internetu, nemuseli bychom v této frontě čekat. Ale nechtěli jsme se nakonec vázat pevným termínem, což se nakonec ukázalo jako dobře. Ve Florencii jsme byli už v pátek, místo plánované soboty. Nafotit Toskánsko jsme prostě zvládli o den dříve.

Tonda se tedy obětoval a ve frontě počkal. Zbytek šel kolegiálně na oběd. Dali jsme si pizzu na zahrádce pěkně vypadající restaurace. Bylo zde plno lidí, takže jsme předpokládali, že tu budou mít jídlo dobré. Já osobně jsem však byl spíše zklamaný, pizza mi nepřišla o nic lepší než ve většině pizzerií u nás.

Vrátili jsme se za Tondou. Přinesli mu nějaké jídlo. Už byl nejvyšší čas, náš odhad dvouhodinové čekací doby vyšel.

Galerie nezklamala, obrovské množství soch, ať už renesančních, či ještě starších z dob starého Říma. Bylo zajímavé vidět třeba sochy a busty Římských vládců, které člověk znal jen z dějepisu. Takhle mohl vidět i to jak vypadali. Ve spoustě místností se pak nacházelo velké množství obrazů z období od hlubokého středověku až po baroko. Kolem obrazu Zrození Venuše byl samozřejmě velký chumel lidí. Moje snaha vyfotit si tento, mimochodem celkem obrovský, obraz aspoň na mobil byla záhy a velmi rázně utnuta sekuriťákem, který tu byl právě od toho. Ale než mě našel, tak se mi ji přeci jen vyfotit podařilo.

Unaveni ještě procházíme kolem slavného mostu s domečky – Ponte Vecchio. Na něj se však neodvážíme, nepropustná hradba turistů nás odradila.

Po Florencii máme už jen jediný cíl, domov. Večer se ještě stavujeme na benzínce. Mají tu sprchu, takže ji s radostí využijeme. Navečeřeli jsme se a pak nás čekal jen noční přejezd přes sever Itálie a Rakousko. Cesta šla dobře, v řízení jsme se po dvou hodinkách střídali a tak jsme v pět ráno dorazili do Břeclavi. Poznámka pro místní, evidentně zrovna zavřel Vašek Pikslu, protože množství potácejících se trosek v jejím okolí po pátečním veselí nás pobavilo.

Mě pak čekal celodenní spánek.

Toskánsko nás uchvátilo, všechny superlativy o tomto kraji jsou zcela jistě pravdivé a možná je pak zážitek v reálu ještě krásnější. Jistě víme, že se do této země ještě vrátíme.

Takže na viděnou Toskánsko!